Zřejmě každý z nás někdy zažil u svých dětí hádku nebo dokonce rvačku o nějakou hračku. Názory dospělých, jak se zachovat se však liší.
Jak je to teda s tím půjčováním hraček u dětí? Půjčovat? Nepůjčovat? Nejenom doma, na hřišti, ale ve všech dětských kolektivech je to časté téma. Část rodičů má obavy, aby z jejich dětí nevyrostli lakomí a sobečtí lidé. Děti bývají donuceny vzdát se hračky na povel. Jiná část rodičů neřeší, když jejich dítě sedí na hromadě hraček a nechce se podělit s ostatními dětmi.
Nelze asi dát jeden univerzální návod, jak situace řešit. Je potřeba s nadhledem posoudit o jakou hračku se jedná, kdo je vlastníkem, zda je hračka nová, v jaké souvislosti ji dítko dostalo, jestli si s ní v danou chvíli zrovna hraje či nikoliv. Záleží teda na momentální situaci a tu je potřeba řešit individuálně s ohledem na dané skutečnosti.
Posouzení s nadhledem se bude odvíjet od toho, jak to máme s půjčováním věcí my dospělí. Asi těžko můžeme vyčítat dítěti, že nechce půjčit hračku, když takovou situaci nevidí u mamky, taťky či sourozenců.
Dítě se učí nápodobou ve své rodině.
Můžeme si uvést příklad půjčení mobilního telefonu od rodičů. V dnešní době už i dvouleté děti umí brouzdat na internetu, hrát hry, pouštět si na youtubu videa apod. Pro mnohé rodiče je to běžná situace, kdy dítě přijde, že chce půjčit mobil. Přestože rodiče vědí, že v tomto věku není mobil na hry i jiné aktivity ok, co by ale neudělali pro chvilku klidu. Přesně tuto situaci můžeme využít k nácviku půjčování. Maminka zdůrazní, že je to „Můj mobil“, ale můžu ti ho na chvilku půjčit. Může upozornit, že s ním má dítě nakládat opatrně, má si s ním sednout, aby se mobil nepoškodil nebo nerozbil. Zdůrazňuje tím hodnotu mobilu a také ochotu půjčit svou věc.
Jak vnímá půjčování svých hraček dítě, je také závislé na mnoha dalších okolnostech. Pojmenujme si dítě třeba Honzík a podívejme se na pár ukázkových situací.
- Honzík má hračku novou
Honzík, právě dostal novou hračku, kterou si přál. Má z ní velkou radost, nosí ji stále sebou kamkoliv se hne. Tím, že ji má u sebe, nám dává najevo, že k ní zaujal citový vztah a pravděpodobně se s ní jen tak nerozloučí.
Tuto situaci vezmeme s respektem k dítěti. Pokud by byla Honzíkovi hračka odejmuta násilím, pravděpodobně utrpí pocity zklamání a nespravedlnosti. Můžeme se Honzíka zeptat, zda hračku půjčí. Rozhodnutí však necháme na něm. Když odpoví ne, kamarádovi situaci vysvětlíme a prostě se omluvíme, že hračku zrovna teď nepůjčíme. I my dospělí, když máme novou věc, ze které máme radost, nebudeme zřejmě ochotni půjčovat ji dále.
- Honzík má špatnou zkušenost
Nedávno Honzík na pískovišti půjčil hračku, ale vrátila se mu poškozená.
Tato zkušenost může v dítěti vyvolat negativní reakce a strach, že se situace bude opakovat. Takové situaci lze předcházet tím, že když se něco takového stane, řešíme kompenzaci novou hračkou. Mělo by být samozřejmostí, že pokud si od někoho moje dítě půjčí hračku a zničí ji, koupím novou.
- Honzík je v kolektivu a hračku si půjčil jako první
„Já to měl první.“ Říká Honzík a má slzy na krajíčku.
Tato věta je velmi častá při hádkách v kolektivu. Někdy dá velkou práci zjistit, jak to doopravdy je. Pokud se nám nepodaří zjistit kdo měl hračku první, v rámci spravedlnosti se nabízí varianta, že si s hračkou budou hrát oba, nebo nikdo, pokud se spolu nedohodnou.
Honzík si hraje s autíčkem a dráhou a půjčil si ji dříve. Kamarádi nemají právo mu hračku jen tak vzít. Kamarád může Honzíka požádat, zda si s ním může také hrát. Pokud má svolení, je problém vyřešen. Pokud je kamarád odmítnut, je potřeba naučit se respektovat i takovou odpověď. V takovou chvíli je vhodné říct kamarádovi, počkej až si s autíčkem Honzík dohraje a pak si to půjčíš. Mezitím je fajn zabavit kamaráda nabídnutím jiné nebo podobné aktivity.
- Honzík je v kolektivu se svým autíčkem
Honzík si přinesl z domu autíčko, má ho stále u sebe a nechce půjčit.
V tomto případě je opět zřejmé, že autíčko má pro Honzíka citový význam. Může mu být smutno, nebo zrovna má jen náladu na toto autíčko. Řešení je stejné, jako v bodu prvním.
- Honzík si donesl z domu autíčko, ale nehraje si s ním
Autíčko se někde povaluje po herně a když si ho půjčí jiné dítě, Honzík se zlobí a chce své autíčko zpět.
Honzíka se zeptáme, proč nechce půjčit hračku, když si s ní stejně nehraje. Když nám odpoví protože je jeho, vysvětlíme princip půjčování. „Tobě taky děti půjčují své hračky, tak by bylo fajn jim na oplátku půjčit svou.“ Pokud to nezabírá, požádáme Honzíka ať si hračku schová a raději do školičky nenosí. V některých školkách je zákaz nošení vlastních hraček. Učitelé tak chtějí předejít problémům s půjčováním, nebo třeba ztrátám. Těžko se pak domáhat náhrady, když nevíte, kdo hračku zničil.
- Honzík syslí hračky
Honzík sedí na hromádce hraček a nechce nikomu nic půjčit. Evidentně se baví situací, kdy jsou děti na něj nazlobené.
Tato situace může někdy působit humorně. Je pravděpodobné, že tuto situaci bude muset řešit dospělý. Honzíka se zeptáme, se kterou hračkou si chce hrát a zbytek dáme ostatním dětem.
Co je ještě důležité…
Snažíme se děti vést k tomu, aby si problém zkusily vyřešit samy. Můžeme jim pomoci nápovědou, jak to mají udělat.
Například… přijde si Pepíček stěžovat, že mu Anička nechce půjčit kyblíček. Nejdeme tedy my za Aničkou, ale řekneme Pepíčkovi… “Pepíčku, zkus Aničku hezky poprosit, třeba ti ho půjčí.” Pepíček odejde a zkouší se ptát. V lepším případě kyblíček dostane, v tom horším se vrátí a stěžuje si dále. Je fajn mu vysvětlit, že si s ním Anička stále hraje a můžeme mu dát další radu. “Pepíčku, tak se zkus Aničky zeptat, jestli ti půjčí kyblíček, až si ním dohraje.” Jsme trpěliví a zkoušíme situaci vyřešit v klidu a diplomaticky.
Děti se tak přirozeně učí sociálním i komunikačním dovednostem, posilují sebedůvěru i samostatnost a mnoho dalších důlžitých schopností, které se jim v životě budou hodit.
Děti mají dobrou paměť. Vnímají velmi dobře pocity odmítnutí při hrách s jinými dětmi. Je dobré jim připomínat, že to samé dělají taky. Samy si tak přijdou na to, že když jsou kamarádské k dětem a vychází jim vstříc, je jim totéž vráceno v dobrém zpět. Při troše snahy, dobré péče a zdravé komunikaci, lze tyto nepříjemné situace po čase minimalizovat.
Jakmile děti nabydou pocitu důvěry a přátelství, budou rádi věci půjčovat nebo se dělit, jednoduše proto, že z toho sami mají dobrý pocit, ale ne proto, že jim to někdo nařídí. A o tom to je… 🙂
Jestli vás článek zaujal a máte další tipy k tématu, ráda vás uvidím v uzavřené skupince na FB Rodičem s nadhledem.
Přeji krásné jarní dny
Leave a Reply