Příběh kočičky

Tento příběh je pro mne takový neobyčejný. Má v sobě zvláštní hodnotu lidskosti, lásky a sounáležitosti.

Když jsem před léty zakládala školičku, bylo to s vědomím, že děti u mne budou zůstávat na přechodnou dobu roku nebo dvou. Pro mnoho dětí je přímý přechod z péče v rodině do školky velkou změnou, kterou zvládají s obtížemi. 

Na počátku byla myšlenka, vytvořit pro děti místo, kde se naučí pobýt pár hodin bez maminky. Získají pocit bezpečí i v jiném prostředí než jsou zvyklé a přijmou do svého života jinou pečující osobou. Naučí se fungovat v malém koletivu, který je blízký tomu rodinnému. Později pak díky tomu, mohou děti lépe zvládnout přechod do školky. 

Jak plynul čas, nešlo si nevšimnout, že některé děti jsou u mne ve školičce déle. Někdy třeba i tři roky a více. Tento zájem mne moc těší, ale zároveň je to pro mne i závazek a motivace neustrnout a jít dále. 

Léto je pro mne zvláštní období. Vím, že na jeho konci bude loučení s některými dětmi. A je jasné, že čím delší čas ve školičce tráví, tím je to pak těžší. Jsme malá miniškolička a děti vstupují do mého života a já zase do jejich. Občas se někteří rodiče brání familiárnímu oslovení teto. Jen za tu dobu co zde děti chodí, se mezi námi vytvářejí vztahy, které jsou si mnohdy mnohem blíž, než třeba v rodině. Proto oslovení teto mám raději, než třeba paní učitelko. 

Za dobu existence školičky, vzniklo i několik přátelství mezi mnou a rodiči dětí. Jsem s některými stále v kontaktu a zůstáváme přáteli i po odchodu dětí ze školičky. Často to jsou rodiče, kteří chápou a preferují myšlenku menšího komunitního vzdělávání pro své dítě a snaží se oddálit nástup do státních školských zařízení, nebo si vybírají a hledají jinou cestu vzdělávání pro své dítě. 

 

Nedávno tak nastal čas, rozloučit se u nás s předškolačkou, která nám všem přirostla k srdci. 

 

 

Loučení ve školičce vnímám jako rituál ukončení, změny a přechodu k další etapě v životě. Snažíme se nebýt smutní, protože ikdyž něco hezkého končí, tak něco hezkého je zase před námi. Na památku si většinou dáváme dáreček. A ne jinak tomu bylo na konci srpna. Když jsme na kobereček na elipse, kde se scházíme položili dárečky, bylo to moc usměvné. Nešlo si nevšimnout tématicky stejných dárků

 

 

Největší údiv a překvapení ve mne však vyvolala knížka, kterou jsem dostala v taštičce s obrázkem levandule. I já jsem totiž podarovala knížku o kočkách a k ní dala mou domácí sušenou levanduli v pytlíčku. 

V té době jsme poskytli domov zatoulanému koťátku, které na své jméno pár dnů čekalo. O autentičnosti tedy nebyla nouze. Jen jak se to sešlo, to by nikdo nečekal.

 

 

Emoce mnou cloumaly na všechny strany. Slzy v očích jsem se snažila rozmrkat a ten zvláštní pocit, který mnou projel, vydýchat. Hlavou se mi honila slovíčka „To nevymyslíš“. 

 

 

Miluji dárky od srdce. A obzvlášť ty, které jsou ručně vyrobené nebo vymyšlené. Dávají dárku přidanou hodnotu, kterou v krámku nekoupíte. Cítíte, že ty od srdce jsou tvořeny a myšleny pro Vás, protože jsou o Vás.

 

 

Tak jako právě tato knížka…

…našla jsem v ní sebe, naše auto Citroen C8, naší zelenou deku, venkovní šlapadlo, naše morčátko, záchůdek, pelíšek…

 

 

Když jsem knížku ukázala Matymu, našemu taťkovi a později i širší rodině, všichni byli nadšení jako já a všem se knížka moc líbila. I oni byli překvapeni tak zdařilými hodnověrnými detaily, kterých si nešlo nevšimnout. 

 

 

A o kom že to je vlastně řeč? Představuji Vám naší kočičí slečnu Kessie.

 

 

Bez ní by tento článek a Příběh kočičky nevznikl…

 

Děkuji malé R. a její rodině za netradiční dárek a poděkování. Tento článek má poukázat na životní hodnoty, které bychom si mezi sebou měli předávat. Je k zamyšlení, jaké výstupy z předškolních zařízení jsou prioritní… 😀 

 

Děkuji, že jste dočetli až sem a přeji Vám, abyste i vy ve svém životě zažívali stejně kouzelné a dojemné chvíle...

 

Napsat komentář