Téma adaptace a proč o ní píšu

Občas si říkám, jestli má smysl dávat energii a čas tomuto tématu. Je přece hodně rodičů, kteří se zamýšlí nad osamostatňováním svého dítěte…

Zároveň ale také sleduji mnoho skupin a stránek na webových stránkách, týkající se rodičovství a výchovy. Během roku se občas a v září hodně často objevují dotazy, nářky a dotazy o pomoc zdrcených rodičů, kteří řeší pláče a krize svých dětí při nástupu do nějakého zařízení péče o děti. (hlídání, školička, jesle, školka)

 

 

Mojí domácí mini školičkou, která pojme kolem 6 dětí denně a není v provozu celý týden, prošlo za několik let něco málo přes 50 dětí.

Tři děti nastupovaly ve věku 8 měsíců, o něco větší počet se týkal dětí ročních. Nejčastější věk nástupu dětí je dva roky. Občas nastoupí i děti tří a čtyřleté. Výjimkou není ani dítě pětileté. 

Když k tomu připočtu ještě své tři děti, je to dostatečná zkušenost na to, abych mohla za ty roky vypozorovat chování a pocity dětí při nástupu do školičky. Zároveň mívám i informace, zda rodiče děti na školičku nějak připravovaly či nikoliv.

 

 

Nelze poukázat na jediný problém. Velký rozdíl je v tom, v jakém věku dítě do zařízení péče nastupuje. Každé věkové období má svá specifika a potřeby na přípravu adaptace.

Dítě se vyvíjí a přirozeně s jeho rozvojem roste i adaptabilita (přizpůsobení) na různá prostředí. Často je vývoj dítěte dle rodičů v pořádku, rodiče mají pocit, že je dítě nachystáno a i přesto je jich pak spousta překvapena reakcí dětí v prvních dnech ve školce…

 

 

Jak to tedy je?

Co je vlastně adaptabilita a adaptace? Ve slovníku můžeme najít, že je to schopnost organismu přizpůsobovat se podmínkám a různému prostředí. Tato schopnost může být nedostatečná, nebo snížená a může vést k řadě psychopatologických problémů, ponejvíce neurotických. Ty mohou být někdy považovány za poruchy adaptace. 

Z psychologického hlediska adaptace zahrnuje přizpůsobení chování, vnímání, myšlení a postojů. Sociální hledisko ji definuje jako proces postupného přizpůsobování se člověka sociálním podmínkám.  

A tady to máme shrnuto…

Adaptace je proces na něž každý z nás reaguje podle schopností našeho organismu.

 

Do průběhu/procesu adaptace nám tak vstupuje několik faktorů, které mohou adaptaci ovlivnit či stížit.

1. Dětský organismus

Každé dítě se rodí s jinými předpoklady. (povaha, vlastnosti, zdraví)

2. Podmínky

Každé dítě vyrůstá v jiných podmínkách. (podporující rodič, líný rodič, ambiciózní rodič, autoritářský rodič, chybějící rodič, zanedbávající rodič, shovívavý rodič, rizikový rodič atd.)

3. Různé prostředí

Každé dítě vyrůstá v jiném prostředí. (rodinná struktura, systém hodnot, sdílená kultura, fungování rodinného systému, chování jednotlivých členů, vztahy v rodině, harmonie, způsob výchovy, citová a emoční naplněnost, fyzické tresty, nemoc člena rodiny, nezájm apod.)

4. Nové sociální prostředí

Třídní klima nového sociálního prostředí. (osobnost pečující osoby, dostatek pozornosti, připravené prostředí, empatie, tolerance, režim dne,  respektování odlišností dítěte, poslušnost, přizpůsobení se programu, ukázněnost, ohled na zdravotní omezení či problémy atd.) 

Aby se dítě přizpůsobilo novým podmínkám bez potíží, musí se sejít tyto faktory a to v kladném smyslu ve prospěch dítěte.

 

Co na to říkáte? Je těch působících vlivů dost pro jednoho tvorečka, že? 

 

 

Každý rodič by si měl při rozhodování, zda už je čas jít do školičky nejdříve uvědomit, zda je jeho dítě psychicky vyzrálé a celkově připravené. Toto je mnohem důležitější, než než třeba určité znalosti či dovednosti.

Příprava by měla být v souladu s věkem, schopnostmi a možnostmi dítěte a hlavně také o vhodném výběru typu zařízení péče od děti. Jak konkrétně můžeme dítě různého věku připravit je podrobněji rozepsáno v e-booku.

 

Možná někteří z vás četli na těchto stránkách „Můj příběh“. Píšu v něm, že i mé děti si prošly adaptační krizí. Když zpětně vyhodnotím důvody, byla to právě kombinace bodů 1 a zejména 4. 

Je tak trošku paradox, že právě já, která jsem byla s každým svým dítětem do 4 let doma, píšu o adaptaci dětí. Moje práce mi totiž vyvrátila mýtus, že čím je dítě déle doma s matkou, tím je pak adaptace snažší. Není tomu tak. 

Mnohdy je i naopak. S dětmi, které ke mně do školičky nastupovaly kolem věku jednoho roku, proběhla příprava i postupná adaptace zdařile a děti chodily (některé ještě chodí) do školičky rády po celou dobu. Jako jejich teta, se stávám zastupující osobou, ke které vzniká citová vazba a děti se cítí v bezpečí. Zároveň se často stávám na nějaký čas součástí rodiny dítěte.

Vůbec tak neodsuzuji maminky, které se z nějakého důvodu musí nebo chtějí vrátit dříve do práci. Má to ale podmínku. Musí dítěti najít péči adekvátní věku a potřebám dítěte. Když je máma spokojená v práci, dítě spokojené u pečovatele, pak jsou doma spolu také spokojeni a dítě netrpí. 

 

 

Typickým příkladem neprofesionálního chápání, pojetí a adaptace jsou dnes tolik diskutované dvouleté děti v běžné MŠ, která k tomu není uzpůsobena. Sama mám osobní zkušenosti. Pracovala jsem v jednotřídce, která měla děti věkově od 2-5,5 let a taky jedno dítě s handicapem. Vydržela jsem tam pracovat jen necelý rok. 

O něco později jsem byla spoluzakladatelkou soukromých jeslí. Přestože to byly jesle v novodobém pojetí, velká skupinka malých dětí neumožňovala individuální práci a přístup ke každému dítěti. Také si nešlo nevšimnout, že malé děti mají problém se střídáním pečujících osob. Přitom to je v tomto věku zásadní. Dítě potřebuje přilnout k jedné osobě a cítit se v bezpečí. Pokud to tak není, může si nést psychické následky po celý zbytek života.

 

„Z hlediska vývojové psychologie je mezi batoletem a dítětem předškolního věku rozdíl epochy. Jesle (které jsou dnes vzácností) jsou zařízením pro dospělé a děti by si je nikdy nevymyslely. Kdežto mateřská škola je zařízením pro děti a děti by si je vymyslely, ikdyby v dnešní době nebyla.

Zdeněk Matějček (Co, kdy a jak ve výchově dětí)

 

 

Pojďme si ještě adapatční proces porovnat s jinými oblastmi vývoje u dětí.

Uvedu pár příkladů…

Malé dítě se učí mluvit. Abychom stimulovali a podněcovali řeč, musíme na něj mluvit. Čím častěji, tím lépe. Ono by se pravděpodobně rozmluvilo i samo, ale mnohem později. Děti neslyšících rodičů, nebo děti v ústavní výchově mívají právě díky absenci komunikace opožděný vývoj řeči. 

Dítě se učí chodit na nočník. Abychom dítě naučili vypradňování na nočník nebo záchod, vedeme ho k tomu. Často nás to stojí úsilí, hodně trpělivosti, času, kreativity a pozornosti. Ve většině případů se to dítě dříve či později naučí. Pokud bychom nechali plenku a dítě nenabádali, bude nosit plenky mnohem déle.

Větší dítě se učí psát, číst a počítat. I zde jsou lepší a viditelnější výsledky, pokud se dítěti věnujeme a doma trénujeme. Ať už nápodobou školy, nebo jinou hravou formou. 

 

A co z toho plyne?

To, že i adaptace a následná docházka našich dětí do školkových a jiných zařízení zasluhuje naši pozornost a péči.

 

Mějte se krásně a vězte, že když chodí děti do školičky úsměvem, je hned na světě veseleji.

Ucelené informace k tématu přípravy adaptace poskytuje rodičovský průvodce Do školičky s úsměvem.

Diskuze k článku mohou vypuknout v fb uzavřené skupině Adaptace dětí s lehkostí.

Fotografie pixabay.

Napsat komentář