Můj příběh

Ráno, těsně před otevírací dobou miniškoličky se ozývá ťukání na dveře… opět se divím a zároveň jsem vděčná, že mám ve školičce děti, které se tu moc těší a ráno netrpělivě dávají najevo, že jim ale opravdu už mám jít otevřít… V šatně se rychle zbavují bot a oblečení a než jim máma, někdy táta stačí zahlásit pozdrav, jsou jim vidět už jen paty jak upalují do herny…

Mým posláním je péče o děti předškolního věku. Před několika lety jsem založila domácí miniškoličku, kde poskytuji nadstandardní zázemí dětem zdravým i s mírnými handicapy. Pomáhám rodičům zvládnout nelehké situace, týkající se výchovy a vzdělávání jejich dětí. Usnadňuji návrat rodičům do zaměstnání tím, že poskytuji jejich dětem pohodové zázemí.

Mám prý dar pro práci s dětmi. Jsem duší spíše introvert, možná právě proto si dokáži najít intuitivně cestičku ke každému dítěti. Dělá mi radost a naplňuje mne, když jsou děti šťastné a spokojené. Pláč dětí je pro mne známka nespokojenosti a častěji ho slyším, když děti odcházejí domů ze školičky.

Jak to vlastně začalo?

Jsem maminkou tří úžasných dětí. Jako první se narodil syn, za dva roky se dcera a za osm let mladší syn. Každému z nich jsem se v jejich raném dětství snažila dopřát komfort být s mámou doma co nejdéle to šlo. Užívali jsme si vzájemných chvilek a radosti každého dne. Měli jsme spoustu aktivit a činností.  Podporovala jsem je v tom, co je bavilo, hodně jsme si četli, tvořili, hráli, chodili ven, podnikali výlety. Prostě dny na pohodu. Byla to má vědomá volba. 

Všichni tři nastupovali do školky ve věku okolo 4 let. Byla jsem tak trošku za exota. Všechny mé kamarádky se vracely do práce podstatně dříve.

Bohužel adaptace u žádného z dětí neproběhla na pohodu. Domácí prostředí je naplňovalo natolik, že neměli potřebu něco měnit a nechtěli o školce ani slyšet. Neustále jsme řešili, že je školka nebaví, že se nudí, někdy se jim i stýskalo. Ranní pláče nebraly konce. Začínala jsem se bát každého dalšího rána…

Byla jsem nazlobená sama na sebe i na okolní svět. Nedokázala jsem dětem nějak pomoci. Trpěly ony, trpěla jsem já. Tvářila jsem se statečně, ale uvnitř mi bylo ouvej. Situaci jsme se někdy snažili zlepšit tím, že děti ráno vodil do školky táta dětí. Občas to pomohlo. Situace se pomalu zlepšovala, ale i přesto ve mne zůstával pocit, jestli jsem tomu mohla zabránit nebo nějak předejít. Moje dosavadní kladné pocity, týkající se domácí péče dostaly na nějaký čas trhlinu.

Tehdy jsem měla pocit, že to nikdy neskončí…

Sama sebe jsem se ptala… Proč nejvíce pláčou ty mé děti? Co se jim ve školce nelíbí? Může to být paní učitelkou? Prostředím? Množstvím dětí? Proč je hry a program ve školce nebaví a nudí se?  Vypadalo to, že vše je špatně.

Se dvěmi staršími dětmi, které jsou již nyní dospělé, nebylo moc co řešit. V té době ještě nebyly jiné možnosti předškolního vzdělávání. Do práce jsem z finančních důvodů musela. Museli si tedy zvyknout. Práce mi umožňovala nechat si některé dny děti doma, nebo vyzvednout po obědě. Ty dny jsme si náramně užívali. Našli jsme kroužky, které je bavily a kompenzovali jsme tak některé podle nich nudné dny ve školce. Situace se po pár měsících uklidnila, ale některé nehezké vzpomínky zůstaly.

Za několik let, když se situace opakovala s mladším synem, měla jsem již jiné možnosti…

Když bylo našemu třetímu dítěti rok, naskytla se mi možnost „hlídání “ stejně staré holčičky. Neváhala jsem a nejmladšímu synovi ráda dopřála komfort rádoby sourozence. Byla jsem zvyklá od starších dětí, že je fajn mít parťáka.

Za pár měsíců přišla nabídka hlídání, tentokrát chlapečka a další děti postupně přibývaly. Rýsovala se mi cesta dalšího pracovního života, při které jsem se mohla věnovat i mladšímu synovi. I u něj neprobíhala adaptace ve školce příliš zdařile. Ale díky možnosti být v domácí školičce, jsme nastavili kompromis a domluvili se na tom, které dny bude ve školce a další dny v domácí školičce.

Tehdy se mi naskytl nový pohled na věc. Jak je to možné, že to jde i jinak? Většina dětí chodí do mé školičky bez pláče, těší se na kamarády, přichází zvesela. Je úžasné vidět spokojené dětičky, které se do školičky těší a jsou v ní rády. Nezřídka bývají situace, že děti nechtějí domů a odcházejí s pláčem. Pochopila jsem, že i ve školičce můžou být děti šťastné.

Tyto zkušenosti mne nasměrovaly k vytvoření miniškoličky.

Dávám dětem to, čeho se ve školce nedostalo mým dětem. Každé dítko je jiné a jedinečné. Snažím se respektovat jejich osobnost, podporuji je v tom, co je baví. Hrou se učíme, co je potřeba. Vnímám jejich senzitivní fáze, podporuji samostatnost a sebedůvěru. Nenutím je, když se jim nechce. Přemýšlím nad tím, jak to udělat, aby se jim chtělo a bavilo je to. Máme svá pravidla. Hodně mluvíme, tvoříme, čteme, smějeme se. Mluvíme s rodiči o tom, jak se sladit a co je třeba dělat, aby vše bylo na pohodu.

Cesta nebyla vždy snadná. Během těchto jedenácti let, jsem si odskočila na rok učit do soukromé školky a také jsem rok pracovala v soukromých jeslích, ve kterých jsem byla spoluzakladatelkou. Nasbírala jsem zkušenosti, otřepala se z věcí, které se občas příčily mému myšlení a přesvědčení. Vystudovala jsem při dětech a práci VŠ. Stále jedu dál, tak jak to intuitivně vnímám. Mnohdy je to proti proudu, ale je to tak, jak to cítím.

Pomáhám těm rodičům, kterým není jedno, kde a jak děti tráví svůj čas. Laskavostí a vnímavým přístupem vytvářím dětem příjemné prostředí, ve kterém jsou rádi a chodí do školičky s úsměvem.